Řád 2000 - Kameny moci

<<Zpět ke kultuře |  Stáhnout recenzi

(následující text je takzvaná Baxosměrka - tzn. když vyškrtáš z textu všechny Baxy, tak ti z něj nic nezbude)

Na Řád jsme jakožto organizátoři dorazili již o tři dny s předstihem před HORDAMI hráčů, kteří se v brzkých dnech jen valili, takže bylo spousty času zjistit, který pozemek jsme si to vůbec vybrali pro hru. První seznámení s terénem nebylo sice moc úspěšné, jelikož se nám podařilo zabloudit a asi po půlhodince cesty po proudu říčky jsme zjistili, že teče přesně opačným směrem (dodnes si to nějak nedovedu vysvětlit). Ale nakonec druhý den jsme se přizpůsobili všem klimatickým podmínkám, dokonce i mistr Sodík mohl začít kopat latríny (kdo jiný, když ne nekromant ? ), což nebylo myslím nejvhodnější řešení pověřit tím zrovna jeho (alespoň z mého ohledu), protože konečné latríny měly rozměry 30x30x30 - v centimetrech. Takže když se se mnou při první příležitosti v choulostivém okamžiku zlomilo prkno nepadal jsem moc hluboko. Další den velmi pozvolna začali přijíždět notně schvácení hráči, vedení Whitovými cedulkami několikrát kolem tábora přes nejvyšší kopec v okolí a s mě nepochopitelným elánem a optimismem z povedeného žertíku zakládali své tábory, či se vydávali hledat zbytky svých, tou dobou obvykle již mrtvých, družinek. Navečer pak vypukly velké zkoušky dovedností, které často rozhodovaly o osudech všech zlodruhů (samozřejmě i dobrodruhů - tzn. ne mě). Asi největší divácký zájem byl o střelecké zkoušky, kde se objevili jen samí profíci a dokonce někteří z nich měli i magické luky se zakletými démony, jež dokázali střílet šípem naplocho. Tyto chladné a vražedné zbraně byly po právu Thoronem označovány jako plivátka.

Hned další krásné ráno plné deště se naše bezcitná velekněžka rozhodla trošičku pozvednout náladu prostým obyvatelům své země a popravit chudáka Baxíka, který téměř ani nepřežil transport na popraviště, kdy byl MÁLEM dvakráte vykastrován mečem sadistického justičního strážce, když ležíc v poutech v rozbahněné kaluži odmítal políbit botu soudci. Avšak situace se brzy obrátila, když kat úplnou náhodou skonal při výkonu trestu a vzal do hrobu s sebou i soudce a než se všichni dohodli komu připadne můj poklad, tak jsem urychleně pelášil pryč. Nakonec se všichni vydali hledat nějaké mocné kamínky a obtěžovat draka respektive jeho pohlednou elfí služebnou, která ho nutila dělat strašné věci jako nezabíjet na veřejnosti, uklízet ve sluji apod. Největším trendem se však stal lov Baxů pro zkrácení dlouhé chvíle. Na tohoto nevinného tvorečka, který vskutku nic neudělal (pokud pominu několik loupeží na hradě, ukradení magického pláště novému soudci přímo z těla a vraždu velitele Rytířů Osudu při férovém souboji v kroužku jeho gardy a následný zázračný útěk - to vše v jednom dni) bylo vypsáno několik menších odměn: drak - 10 platinových prutů za Baxův meč, hlavní nekrouš - 15 platinových prutů za Baxovo tělo, soudce - 10 prutů za hlavu a dalších 20 za onen magický plášť. Když si tak uvědomím, že ty nejbohatší družinky vlastnily maximálně něco kolem 1 platinového prutu skoro bych si mohl myslet, že mě chtěli všichni ublížit.

Avšak touto dobou, kdy líná královská garda sledovala z měkkých lůžek vrata svých příbytků vytvořil vrchní nekromant ošklivý pakt s démonem krmelce Druidova hvozdu a začal rozšiřovat kromě své zahrádky také nemrtvou populaci, do které posléze zahrnul i polovinu města, justiční stráž a většinu dobrodruhů. Svojí maznou technikou zvanou: tady máš depeši od Druida rozdával smrtící svitky jeden za druhým. Jeho dokonalým výtvorem se nakonec stal legendární fext, který sejmul velekněžku uprostřed její gardy a to jen malý čas poté, co White zaklel do svého meče nejmocnějšího démona, který kdy byl povolán, za což ho královsky vymrskala z města - zde byl poznat charakter naší jemné velekněžky, která celý život jen řešila otázky své krásy a sháněla stejnojmenný elixír, po němž měla nakonec rozkošné mokvající vřídky po celém obličeji, které zcela dokreslily její něžnou a mírumilovnou povahu.

To nic neměnilo na tom, že nekrouš slavil stále větší úspěchy a dokonce si i troufl udělat zombii ze služebné draka (co s ní pak prováděl si ani radši netroufám představit). Každopádně tato událost draka notně potěšila, ale taky ošklivě rozzuřila, protože nesnášel, když mu někdo sahal na majetek. Nekro-Sodíka však tento incident jen duševně povznesl a přidal na sebevědomí, a proto spojil své tělo i duši s Pánem všech stínů a povýšil své umění magií temnot nejvyššího stupně. Krátký čas na to vyhlásil knížectví, hvozdu i drakovi válku. Avšak jak se ukázalo, drak byl malinko tvrdším oříškem než se všeobecně předpokládalo a po menším mentálním souboji a několika skákavých blescích se Sodík taktak doplazil zpět ke svému hřbitovu, ale to však nic neměnilo na tom, že se v odpoledních hodinách střetly tři armády: Temná, Velekněžčina, která už jaksi dodělávala po střetu s fextem (myslím pouze velekněžku) a Baxova armáda, která čítala Baxe, jednoho zbloudilého dobrodruha a nakonec i dráčka, který za ochranu své sluje přislíbil Baxíkovi stažení odměny za meč a pomoc v bitvě. V momentě kdy se mohlo zdát, že v tomto "hojném" počtu fortuna Baxovi nebude přát, tak opak se stal čirou pravdou, když se mu podařilo švihnout malý prstýnek (i s kusem prstu nějakého

šlechtice) a dostat se tak do kruhu temnoty, kde svedl triumfální vítězný souboj s vyvoleným velekněžčiným bojovníkem, který se oháněl Whitovým artefaktovým mečem. Ihned po souboji se Bax taktně vytratil s prstenem i mečem - to znamená s veškerou nadějí všech zúčastněných stran, které se následně mezi sebou povraždili v krvavé bitvě, kde téměř nikdo nepřežil.

Celý Řád jsme však mírumilovně zakončili pod účinky pekelných lektvarů, které poměrně rychle vždy s krátkým zabubláním mizely v našich útrobách za rytmického tance justice na stěžejní tyči hlavního stanu. Takže sláva Baxovi, čest těm, kdo za něho padli: drak včas uletěl, takže nakonec zemřel jen potulný dobrodruh, tím pádem měla Baxova strana i nejmenší ztráty.

<<Zpět ke kultuře |  Stáhnout recenzi